Jak jsem se učila vlámsky a stala se jazykovým zlodějem

O tom, jaké to je, začínat v cizině bez dostatečné znalosti jazyka a také i něco co by vám mohlo pomoci.  Má osobní zkušenost, abych dala naději i malý návod všem, kteří jsou právě „v tom” anebo se na to chystají. Jsem naprosto přesvědčená, že rozdíl mezi mluvením a nemluvením není ve znalosti, ale v sebevědomí a odvaze začít.

Tentokrát něco osobního

Když mi bylo 21 let, mluvila jsem jen česky.

Dnes je mi dvojnásob. (Sakra!) a svoje jazykové znalosti jsem značně rozšířila.
Skvělá, pak zapomenutá, nyní stabilně spíš pasivní němčina.
Angličtina na úrovni, kdy spíš hledám česká slova.
Španělština C2 - malinko zaprášená, ale milovaná.
Vlámština (nizozemština, chcete-li)- profesní úroveň, interní jazyk firmy a zároveň kompletní životní administrace.

Jsem vystudovaná češtinářka a znalost struktury jazyka mi pomáhala při každém dalším učení. A protože jsem se všechny jazyky učila skokem do studené vody, postupně jsem si vybudovala dovednost, jak se jazyk učit.

Až do vlámštiny to šlo celkem dobře. Pak náraz. Rychle jsem rozumněla psanému textu, horší to bylo s mluveným slovem..ale aktivní mluvení? Nemožno. Když už jsem mluvila a říkala si: Hele, vono to de!, najednou se slyším, že mluvím německy. No a teď je to naopak.

V době, kdy jsem žila v Belgii nastal moment, kdy jsem otevřeně mluvila o tom, že můj čas tam skončil a že je asi čas se vrátit. Hele, uvidíte, vždyť tu nenajdu ani novou práci. Ale upravila jsem životopis a rozeslala ho. Za týden jsem dostala 4 pozvánky na pohovory, do měsíce ležely dvě nabídky na stole. Na práci. Ve vlámštině. Po pohovoru ve vlámštině :)

Ne, happy end nenastal.

Jednu nabídku jsem tedy přijala a za dva měsíce nastoupila. Nejlepší firma, ve které jsem kdy byla. Jenže interní komunikace ve vlámštině, formální v obecném jazyce a mezilidská (na chodbách a u oběda) ve velmi specifickém a dost nesrozumitelném dialektu západní vlámštiny, prostě jazyka, kterému nerozumí ani vlámové z jiných regionů. A ano, i vlámsko LZE přejet autem za pouhé dvě hodiny.

První pracovní den jsem zjistila, že nic neumím. 
Odvětví.
Jazyk firmy.
Psát na AZERTY klávesnici.
Dialekt, který mě totálně izoloval v rámci pracovní komunity.
Druhý den večer jsem doma brečela. 

Třetí den začal klasický trénink systémů, odvětví, znalosti o výrobě. Vlámsky. Jak jsem normálně rychlá, tohle nešlo. Brečela jsem už v práci na záchodě. V každé pauze. Ale protože jsem buldog a jsem zvyklá uspět, věděla jsem že to zlomím. Ale emoce teda byly silné.

Po týdnu jsem začala pracovat velmi pomalu samostatně. Jenže jsem se klepala s každým hovorem, bála jsem se odpovědět na email, který nebyl v angličtině nebo španělštině. Na obědy jsem chodila ve 2, abych se s nikym nemusela bavit. 

Pak jsem si ale zašla na recepci pro sešívačku a našla tam super krásné notýsky. Recepční mě viděla, jak se mi líbí a jeden mi dala se slovy, abych si tam zapsala nějaké důležité věci.

Jasně! Já, notýsková královna…
 

A tím začala moje jazykově-zlodějská kariéra. 

Další den jsem strávila vykrádáním emailů.
Fráze rodilých mluvčích, které by šly použít v pracovním puzzle. 10, 15, 20 denně. Post-it papírky v autě, doma. Potom poslouchání cizích hovorů a následné zapisování na záchodě do tajného notesu:) Tajného proto, že jsem nechtěla úplně přiznat, jak moc bojuju.

Pořád jsem doma pobrekávala. Z únavy, z toho, že nerozumím části kolegů z Holandska. To je prostě moje reakce a ta musela ven. A ráno zas a znova a postupně jsem nabalovala pracovní jazyk. A s tím také vztahy v práci a díky svému skvělému šéfovi nakonec i naprosto jedinečné přijetí a motivaci vydržet.
 

Vydržela jsem. Ten notýsek jsem s sebou vláčela do práce a z práce skoro rok. V práci napsat, doma číst. A pořád dokola. Když jsem si jeden den myslela, jak skvěle mluvím, druhý den jsem koktala i u pozdravu. A ve vypjatějších situacích s kolegy z Holandska se mi stávalo, že jsem neměla nejmenší ponětí, o čem mluví. Ale v nějakém nově nabytém sebevědomí jsem dokázala prostě odvětit, že tenhle dialekt nezvládám a že buď pomalu nebo anglicky. A co myslíte, šlo to? Jasně, že šlo:)
 

A jak to dopadlo?

Po roce jsem se svěřila šéfovi. Na večírku. Vyprávěla jsem mu o notýsku. O totálním vyčerpání během prvního měsíce, o svojí nečekané neschopnosti rozumět kolegům. Taky o tom, jak byl jednou dvouhodinový “výlet” s týmem, jenže se o něm jen mluvilo, tudíž v dialektu, takže jsem nerozuměla. A v den konání se vrátím ze schůzky s personalistkou a celé oddělení pryč. Zapomněli na mě. A já netušila, kam šli, že ano:). Také jsem mu říkala, že mi snad nikdy netlouklo srdce tak rychle, když jsem měla v holandštině telefonovat. V open space prostoru s 20 kolegy. 

Společně nám ale i během toho chechtání došlo, že to asi nemuselo být tak složité... jenže pro něj jsem byla první cizinka pracující v administrativě firmy a já jsem se nechtěla přiznat, ze strachu z neúspěchu. 

Tenhle článek píšu, protože chci dodat odvahu všem, kteří občas stojí v podobné situaci, Kdo se bojí mluvit, kdo si někdy připadá jako pětileté dítě nebo jako hlupák.

Je důležité si najít systém a makat. Nepřijde to přes noc, ale přijde. A brát ty svoje chyby s láskou. Jsou od toho, abychom to příště mohli říct správně. A notýsek si prosím pořiďte . A post-it papírky. Hodně post-it papírků.

V rámci své práce se dostávám k lidem, kteří potřebují určitou výseč jazyka. Teď a tady. Musí mít aspoň základ, ale nepotřebují 12 slovesných časů ani 7 pádů. Potřebují pracovat a nenechat se zastrašit chimérou “perfektní angličtiny” (češtiny, španělštiny). Nic takové není ani potřeba a jsem naprosto přesvědčená, že rozdíl mezi mluvením a nemluvením není ve znalosti, ale v sebevědomí a odvaze začít

Takže se mnou v bezpečném, ale motivujícím prostředí a potom šup, do studené vody. A já vám připravím teplý župan na břehu. Protože je potřeba. Protože to dobře vím:)